Přestože je Maďarsko pevně spojené se střední Evropou, a to samozřejmě nejen pokud jde o jeho polohu, ale především co do myšlení a cítění jeho obyvatel, dodnes si v sobě uchovává cosi bytostně odlišného, a to prakticky téměř ve všech myslitelných ohledech. Stačí si poslechnout některé z kvartetů napsaných nesmrtelným Bélou Bartókem, přečíst si některý z desítek románů z pera Móra Jókaie, anebo jednoduše ponořit naběračku hluboko do hrnce plného Segedínského guláše. Maďarsko je skutečně jen jedno, o čem se znova přesvědčujeme s každou další návštěvou Budapešti, stejně jako spolu s pohledem do nekonečných dálav maďarské puszty. Jedno z míst, kde se zrodily ve světovém měřítku ojedinělé barvy evropského myšlení, země jejíž vklad do dějin jejího kontinentu daleko převyšuje svou rozlohu i počet obyvatel.
Maďarsko je vnitrozemský stát ležící v samém srdci Evropy, obklopený sedmi velice odlišnými sousedy (Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko, Rumunsko, Ukrajina a Slovensko). Jde o v zásadě rovinatou zemi rozprostírající se na rozsáhlé Panonské pánvi, kde hornaté oblasti najdeme pouze v její severní části.
Jedním z nejtypičtějších zobrazení Maďarska tak po dlouhá desetiletí zůstávají obrazy, v nichž se v plné kráse odhaluje k poklidnému přemýšlení nabádající plochý horizont. Klasickou oblastí se z tohoto hlediska stala především nejzachovalejší část zdejší původní stepi Velké uherské nížiny, kterou představují tisíce kilometrů národního parku Hortobágy.
Ani s ní se však nevyčerpává naše povědomí o zeměpisu této země ve tvaru ledviny. Může za to legenda kontinentálního vodního turismu – Balaton. Ta poněkud nespravedlivě donedávna ztělesňovala pouze symbol předlistopadového vnitrozemského turismu, ačkoliv jí dějiny ve skutečnosti připravily mnohem důležitější úlohu: právě jezero Balaton totiž v dobách děsivých tureckých nájezdů představovalo bariéru, jíž se rozlíceným bojovníkům nikdy nepodařilo pořádně překročit.
V tomto směru náš pověstný český cynismus Maďarsku zůstává leccos dlužen. Dodnes se mnozí z nás rádi zasmějí nad karikaturami, v nichž z této země po týdnu dovolené přijíždí obtloustlý funkcionář s kufrem uheráku i čabajky, a hlavou plnou vzpomínek na vlahé večery v autokempu, kde se s kelímkovým pivem v ruce rozněžňoval nad sluncem zapadajícím za hladinou pohádkově zadumaného Balatonu.
Podobné představy o cizích zážitcích ale nejsou, jak si rádi namlouváme, projevem našeho ostrovtipu a zdravé neúcty, ale spíše známkou ryzí omezenosti. Kdo se totiž měl to štěstí v minulosti podrobněji a z první ruky seznámit s touto zemí, vidí před sebou jiný obraz Maďarska. Vidí spíše skutečnou bránu do střední a východní Evropy, kde její hlavní město bez zbytečného povyku a slepé okázalosti přijímá postavení jednoho z nejvýznamnějších center současné kultury a umění. A to aniž by metropole na Dunaji štítivě ohrnovala nos nad zbytkem své země, jak je tomu ve smutných případech mnoha jiných zemí.
Právě v Budapešti se tak často nejlépe dozvíte, kam máte v Maďarsku vyrazit nejdříve, pokud byste se rádi seznámili s tím, co Madaři obvykle nejčastěji považují za své největší bohatství. Dlouhé pohledy daleko do puszty, kde stovky let pastevci úzkostlivě pečují o svá stáda koní, rákosím porostlé hladiny jezer s jejich ptačími koloniemi, vinice těšící se nadšenému uznání u znalců z celého světa, ale třeba i neobvykle rozsáhlou sít´termálních lázní.